Vítejte

10. září 1932 se v Chomutově (Komotau) bez ohledu na všechny sociální i nacionální nesrovnalosti tehdejšího Československa slavilo po celý den: od 9.00 až do pozdní noci. Ve 20.00 totiž začínal gymnaziální večírek. O tom, jak dopadl, se možná dozvíme něco více jindy, rád bych se vrátil k začátku – proč tolik slávy a už od 9.00? Otvírala se nová budova gymnázia v Mostecké ulici, ta, ve které sídlí gymnázium dodnes. Pěkně na kopečku, s velkým rozhledem po celém městě. A právě pro 9.00 máme jeden z posledních dokladů společného křesťansko židovského soužití v našem městě. V 9.00 totiž začínaly slavnostní a školní bohoslužby v katolickém kostele svatého Ignáce, v evangelickém kostele a v synagoze. Dvě z budov (evangelický kostel, synagoga) dnes už nestojí a poslední bohoslužbu ve svatém Ignáci si nepřipomínají ani nejstarší pamětníci. Zmizelo i leccos z tehdejšího gymnázia – například socha Pallas Atheny, která vítala u vstupu a zaručovala dostatek moudrosti pro celou instituci, i jméno Johanna Wolfganga Goetha z názvu této vzdělávací instituce…

Zmizelí sousedé, zmizelá místa, rány… se pokoušejí mapovat stopy po židovském obyvatelstvu Chomutova především v první polovině 20. století. Na základě zkušeností Židovského muzea v Praze, škol, které se projektu zúčastnily před námi, a s ohledem na svéráznost chomutovské (sudetské) situace jsme nakonec představili veřejnosti pět panelů. Toto představení připomnělo události tzv. křišťálové noci listopadu 1938 a bylo součástí téměř dvouměsíční expozice putovní výstavy Zmizelí sousedé na chomutovské radnici – listopad 2006 – leden 2007. Přestože jsme se židovským dějinám na gymnáziu věnovali již delší dobu – exkurze za židovskými památkami Prahy, studijní pobyty v Terezíně, besedy s přeživšími koncentračních táborů, rekonstrukce židovských svátků pod laskavým dohledem pan Pinka Narwy – vězně koncentračního tábora Auschwitz, teprve teď naše činnost získala křídla. Studenti (a jejich učitel) dokončili své výzkumy, dotvořili své panely, provedli žáky chomutovských (ale i z Loun, Kadaně) základních a středních škol výstavou, podíleli se na vernisáži, začali spolupracovat s dalšími institucemi – s muzeem, knihovnou. Spolupodíleli se na výstavě o Anne Frankové. Zpívali na vernisáži, zahráli divadlo, zasadili strom, natáčejí film, pokračují… Mnozí vědí, že to nebyla a není úplně jednoduchá práce, že spousta věcí se neobjeví najednou, že leckterá námaha vyjde vniveč a že často nadějné stopy zmizí… Vědí také, že holocaust nemá jednoduché vysvětlení a že lidská přirozenost je náchylná ke zlu stejně snadno jako k dobru.

Do dnešního dne se činnosti na mapování židovských záležitostí zúčastnilo na šedesát studentů gymnázia – přes dvacet hrálo ve třech představeních na svátek purim, patnáct připravovalo materiály a technické zpracování výstavy Zmizelí sousedé, na dvacet provázelo výstavami, tři natáčí film o paní, která prošla Terezínem a Auschwitz… Další snad pečlivě koncipují své dopisy lidem, kteří by nám o chomutovských židech mohli ještě leccos sdělit, zkoumají a píší své seminární práce…

Mnohé jsem při tom viděl – dobří byli ještě lepší, méně dobří zas více dobří. Někteří nevydrželi. Ti, kteří ano, získali nejen informace, ale i schopnosti a dovednosti – mluvit, ptát se, organizovat, rozhodovat. Děkuji jim.

Nemáme v Chomutově totiž jen „Zmizelé sousedy.“ Ale i hledané a nacházené. Někteří z nich se ukázali jen ztracenými. Nemyslím ovšem pro ně samotné, ztracenými pro Chomutov – čí je to škoda? Některé z nich jsme našli - rád bych jmenoval alespoň pana Davida Orlyho z Izraele, někteří z nás při tom hledání lépe našli samy sebe.