V našem městě se téměř nesetkáme s hrdiny, kteří bojovali proti nacistickému Německu. Tato skutečnost je dána především lokalitou našeho města, neboť převážná část obyvatel se hlásila k Hitlerovi a po obsazení Sudet Německem (září 1938) bychom tu jen těžko hledali protifašistický odboj. Pokud budeme ale zkoumat více osobnosti našeho města, najdeme zde i takové lidi, kteří sice ne na území města, ale ve světě proti Hitlerovi, bojovali.
Ze svého mládí vím jen to, že jsem měl přelaskavou maminku. Také o svém rodišti vím poměrně málo, do Chomutova jsme přišli, když mi byly čtyři roky. Tatínek zde koupil dům na náměstí. Moje maminka Irma zemřela r. 1926 pravděpodobně na zánět mozkových blan a babička ihned rok poté. Rok po smrti babičky se tatínek podruhé oženil. S matkou Vally jsem měl drobné problémy. Nikdy mě nebila, ale polopravdy a občasné malé lži jsem nenáviděl a podle toho jsem se asi choval.
 Na gymnáziu jsem stále více cítil, jak se mí spolužáci ode mně odvracejí. Pocházel jsem ze židovské rodiny, ale nikdy jsem se židem necítil, a tak později jsem se nechal pokřtít na římského katolíka. Seděl jsem vedle spolužáka Jaenera, který se ke mně špatně nechoval, ale dokázal celé hodiny malovat hákové kříže a říšské orlice do svého sešitu. To už většina z nich nosila šedé obleky s krátkými kalhotami a bílými podkolenkami, aby vyjádřili své duševní příslušenství k Národně socialistické straně Německa. Cítil jsem, jak se mění atmosféra nejen ve škole, ale i v celém městě.
Po obdržení maturitního vysvědčení jsem odešel studovat do Prahy medicínu. Avšak po uzavření vysokých škol (listopad 1939), jsem opustil nejen Prahu, svou vlast, ale i svou rodinu. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že se už nikdy nesetkám se svým tatínkem Aloisem. Zemřel totiž roku 1944 v Osvětimi.
Zatím jsem se dostal do Britské armády, i když cesta nepatřila právě k těm nejjednodušším. Zúčastnil jsem se veliké bitvy o Tobruk, kde oběti, hlavně v minových polích a podminovaných domech byli značné, stačilo jen pohnout židlí a vše explodovalo. Po této bitvě jsem byl poslán s mnoha dalšími do Libyjské pouště. Tanky se táhly a já byl velmi vyčerpaný a vysílený, a tak se stalo, že jsem usnul za řízením. Ostatní si zřejmě mysleli, že tato přestávka je jen plánovaný odpočinek a tak všechny tanky, které jely za mnou, zastavily. Pár hodin na to, co jsem se probudil, jsme zjistili, že všichni, kteří jeli před námi nepřežili letecký útok nacistů.
Dále jsem se dostal do arabské vesnice El-Alamein, kde se odehrála tragédie německých a italských vojsk. Viděl jsem, jak padali vojáci nejen na straně nepřátele. Bylo to opravdu strašné, všude byl cítit nepopsatelný zápach, zmrzačení, spálení, či upálení zaživa. Posléze jsem se konečně na opakovanou žádost dostal do československé jednotky, s kterou jsem se plavil do Anglie. Zde jsem se setkal se svou sestrou Alicí a účastnil jsem se dalšího výcviku, dostali jsme novou výzbroj i nové tanky. Zažil jsem zde dva německé nálety, které mě upevnily v dalším přesvědčení v boji proti bezpráví.
Když se otevřela nová fronta, byli jsme přeloděni do Normandie, nadále jsem byl převezen do Dunguerku, kde sídlila vybraná vojska SS. Bojovali jsme se střídavým úspěchem, nicméně nacisté se drželi až do dne kapitulace Německa. Hitler spáchal sebevraždu a já se těšil až pojedu domů. Vracel jsem se na svém vlastním motocyklu přes Francii.
Rok poté jsem se oženil. Vzal jsem si svou celoživotní přítelkyni Marii, se kterou jsem měl dvě dcery, stal jsem se dědečkem a dočkal jsem se i pravnuka. Pravnučka se narodila bohužel až čtyři roky po mé smrti.
|
